Etnografie
Čtyřletá studijně-etnografická cesta po Asii, Polynésii a východní Evropě
1. Maorové a Nový Zéland video vyprávění Příběh etnografa
Vzdělání a věda jinak aneb Proč jsem se nestal akademikem
Jako malý jsem byl posedlý dinosaury. V nějakých čtyřech pěti letech jsem měl tedy, podobně jako ostatní děti, poměrně jasno v tom, kam že se bude ubírat moje životní kariéra. Ovšem, zatímco většina dětí kolem toužila být kosmonauty, zdravotními sestrami nebo popeláři, já jsem na onu vlezlou dospěláckou otázku: “Čím chceš být, až vyrosteš?”, tvrdohlavě a pyšně odpovídal: “Paleontolog.”
Nakonec mě dinosauři pustili, samozřejmě. Stejně jako mé vrstevníky pustili rakety a popelnice. Ale na rozdíl od většiny z nich, mně se do mé vlastní budoucnosti z onoho původního snu přeci jen něco malého vplížilo. Minimálně ono vědecké “-olog”, ačkoli dinosauří kosti a zkamenělá vejce jsem postupně vyměnil za člověka a barevné dětské encyklopedie za seriózní vědecké spisy a náboženské texty. Mojí důležitou životní náplní a vášní se stala antropologie.
Knihy
Myslím, že můj vědecký příběh začal objevením oné úžasné a magické instituce jménem knihovna. Dodnes si vzpomínám, jak jsem byl během oné osudové školní exkurze, která mě na to kouzelné místo poprvé přivedla, zcela u vytržení z toho, že si můžeme bezplatně půjčit jakoukoli knihu a prostě si jí odnést domů. Byl to pro mě skoro šok a zároveň opravdu velký den, protože knížky jsem miloval a knihovna mi teď náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, otevírala dveře do opravdu pohádkového trezoru s nedocenitelným pokladem uvnitř.
Vzpomínám, jak jsem si hned při první samostatné návštěvě knihovny odnášel domů tolik knížek, že jsem je sotva unesl. A dodnes si pamatuji na ten překvapený, ale chápavý úsměv paní knihovnice, když jsem před ni rozpačitě položil onu papírovou horu své první výpůjčky, za níž jsem pomalu ani nebyl vidět.
Doma jsem pak každou knížku hltal, jakoby to byl samotný kámen mudrců a nedočkavě přeskakoval od jedné k druhé. Těžko se od nich odtrhnout. Stal se ze mě vášnivý čtenář. A od té doby také započala táhlá série nekonečných půtek, restů a zákazů ze strany mých rodičů, kteří museli konstantně čelit mé čtenářské neposlušnosti.
Četl jsem si ve škole, četl jsem, jakmile jsem přišel domů a četl jsem si v posteli ještě dlouho po večerníčku, když už jsem měl dávno spát. Tajně, s baterkou pod peřinou. Ráno jsem se pak díky tomu budil nevyspalý nebo ustavičně zaspával.
Knihy jsem miloval. Byl jsem lačný informací a moc jsem nedokázal říct si dost. Hlavní četbou mi přitom byly nejrůznější mýty a legendy, staré báje a pověsti z celého světa a vědecké encyklopedie.
K beletrii jsem netíhl. A to až do doby, dokud jsem neobjevil literaturu žánru fantazy. Byl to až Pán prstenů, příběhy Zeměmoří a srandičky z říše Zeměplochy, které mi začaly spolu s nejrůznějšími krátkými povídkami obohacovat můj čtenářský repertoár a otevírat nové prostory mé vnitřní imaginace. Suma sumárum, mojí pozornost zkrátka přitahovalo všechno, co zavánělo magií, mystikou a nadpřirozenem.
Ovšem, přestože mě fantazy žánr hodně přitahoval a s neúprosnou silou mě vtahoval do svých dokonalých příběhů, vždycky jsem si od něj držel poměrně jasný odstup a veskrze z opatrnosti ho ponechával na okraji svých čtenářských zájmů. Držel jsem si na paměti, že přestože v tomto druhu knih jde o krásné a přitažlivé světy, jsou v zásadě jen smyšleným výplodem jejich autorů a mají silný potenciál odvádět člověka od žité reality. A já se vždy snažil držet o něco víc při zemi.
Zajímaly mě kouzelné a fantastické světy, ale v zásadě jen v podobě jiných rovin světa tohoto. Zajímal mě jiný rozměr mé vlastní každodenní reality a ne něco co se mého běžného života zcela evidentně příliš netýká. Proto jsem nakonec vždy dal přednost příběhům vědeckým a mytologickým, které měly přeci jen silnější vazbu na to, co jsem mohl vidět, potkat nebo si i osahat.
Na delší čas jsem se shlédl v řeckých bájích a pověstech. Ilias a Odysseu jsem přečetl v několika verzích a postupně pak začal brousit do staré řecké filozofie a dramatu. Základy Platóna, sofisté, Aristofanovi komedie...To jsem tak nějak zchroupával ještě před pubertou nebo během ní. Starověk mě fascinoval a dodnes k téhle slavné éře evropských dějin cítím silnou přitažlivost.
Když jsem pak začal sám psát a zabývat se určitou hlubší introspekcí, začal jsem postupně čichat k náročnější literatuře, zejména z oblasti psychologie a moderní filozofie. A odtud pak byl už jen krůček ke knihám duchovnějšího zaměření.
Kolem věku patnácti let jsem zažíval svou první psychospirituální krizi. V literární rovině byla jejím produktem kratší esej s názvem „Mysl a člověk“, v níž jsem hledal cestu ven ze své základní vnitřní rozpolcenosti a z problému duality hmoty a ducha. Ten problém se mi sice tehdy nepodařilo vyřešit, ale musím říct, že ona esej mě určitým způsobem oslovuje dodnes. Dodnes hledám odpovědi na podobné otázky, které mi tam už tehdy vyvstávaly, jen k nim přistupuji možná trošku jiným způsobem. Více prakticky.
Tehdy jsem však tyhle odpovědi ještě stále hledal v knihách. Postupně jsem tak našel řadu autorů pohybujících se na hranici vědy, beletrie a spirituality, kteří mě inspirovali svými příběhy, často autobigrafickými, v nichž různými způsoby překonávali hranice svých možností a řešily otázky a problémy podobné těm mým. Zhlédl jsem se tak například v knihách Carla G. Junga, Paolo Coelha a Carlose Castanedy. Průlomovými tituly a takovými mými malými Biblemi se mi na samotném přelomu dospělosti stal Alchymista od Coelha, Castanedova Oddělená skutečnost a autobiografická díla Henriho Chariéra Motýlek a Banco.
Pak přišlo studium na vysokých školách a spolu s ním i rapidní vnitřní kotrmelce. Na řadě byla další silná psychospirituální krize. Ta mě zasáhla ve věku jednadvaceti let a já jsem opět hledal lék ve známých vodách: v literatuře. Tentokrát ale, s tím jak rostl můj intelekt a mentální hlad, jsem se tam vrhal s větším úsilím a vervou. V tom období jsem stíhal přečíst i čtyři pět knih každý měsíc (vedle nespočtu různých článků a výňatků povinné literatury, které se pojily ke studiu na vysoké škole) a moje četba se teď už orientovala téměř výhradně do vědecké a spirituální oblasti. Mezi mé oblíbené autory se brzy zařadili lidé jako Fritjof Capra, Teilhard de Chardin, John C. Lily a nejrůznější další autoři, zejména pak z oblasti východní filozofie a Zenu.
Ale popravdě, ani jeden z nich mi ten opravdový lék na moji krizi nenabídl. Až teprve, když jsem začal praktikovat meditaci a pronikl do samotného jádra Zenu, můj mentální hlad se utišil a krize se stáhla. S tím pak postupně i ochladly mé čtenářské vášně a knihy jsem v hojné míře nahradil žitou přítomností a událostmi každodenního života. Četba však nadále zůstává důležitou součástí mého života.
Základní a střední škola
Přiznám se, že základní ani střední škola mi moc nešla. Byl jsem vlastně velmi špatný student, neustále bruslící na hranici akceptovatelného prospěchu. Nevyhovovalo mi do sebe soukat sumy faktů jen tak, bez vášně a bez opravdového chápání jejich hlubšího smyslu. Nebyl jsem sto se naladit na svoje učitele, kteří nám jen látku z profesní povinnosti předžvýkávali, a už vůbec jsem se nedokázal ztotožnit se samotným školním systémem neustálého hodnocení a prospěchové rivality. A přímo bolestně jsem prožíval stresující a deprimující realitu přepadového zkoušení a písemek, v níž jsem ani v nejmenším ze sebe nebyl schopný vydat to nejlepší.
Spolu s totálním deficitem citu pro mechanistický způsob myšlení pro mě tohle všechno z mých studií na střední a základní škole vytvářelo opravdové peklo. Už od základní školy se se mnou táhly trojky z gramatiky, aby to pak na osmiletém gymnáziu přešlo na čtyřky z jazyků a technických předmětů. V matematice a fyzice jsem se vlastně neustále pohyboval na samotné hranici přežití, až nakonec tahle hranice praskla a mě čekalo v kvintě nelítostné propadnutí.
Rodiče si se mnou nevěděli tak úplně rady. Jednak kvůli mému prospěchu, ale i kvůli mým táhlým depresím a úzkostem, které částečně plynuly z mé neschopnosti dostát školním nárokům, ale i z nesouladu s mým třídním kolektivem. Tam jsem byl tak trošku uťápnutým otloukánkem a outsiderem, na kterého se postupně nalepil i titul prospěchového blbečka. A to nebyl úplně záviděníhodný společenský status...
A tak mě rodiče v patnácti letech vyslali k základnímu psychologickému vyšetření, aby zjistili, jestli nejsem náhodou poznamenán nějakým duševním handicapem. Jestli na mě gymnázium přeci jen není moc. Výsledky tohoto vyšetření však byly dost opačného charakteru.
Psycholožka mi nejdříve udělala IQ testy, jejichž cifry mě automaticky zařadily do neoficiálního klubu mladých géniů. "Takže blbec nejsem", to bylo hodně povzbuzující zjištění. A mělo to velký efekt na mé sebevědomí, které už roky trouchnivělo pod nánosem školních neúspěchů. Ovšem psychologické vyšetření těmihle milými IQ testy bohužel nekončilo. Psycholožka přišla ještě s jinými a na jejich základě mi hned vzápětí diagnostikovala celou řadu mozkových dysfunkcí počínaje dyslexií a dysortografií až po, do té doby téměř neznámou, dyskalkuluii. A to už zas tak povzbudivé nebylo.
Ještě méně povzbudivé pak bylo, že když nahlédla do mé neustále na plné obrátky šrotující introspektivní mysli a zmapovala mé volnočasové vytížení (tehdy jsem kromě své vášně pro knihy a psaní také navštěvoval kroužek šachu, výtvarky, cykloturistiky, akordeonu a hudební nauky), a když k tomu narazila na mou sociální citlivost stíhanou školní šikanou, postavila se před ní podobizna značně nešťastného puberťáka, stojícího na pokraji psychického zhroucení. V tu chvíli mi pohrozila totálním vyčerpáním duše a okamžitě mi předepsala serotoninová antidepresiva.
Vzala pak do ruky mé IQ testy i diagnózu mých dysfunkcí a šla za mě spolu s mojí maminkou orodovat na gymnázium, když mi hrozilo propadnutí. Chtěla mi dojednat mírnější hodnocení mých výkonů v některých předmětech.
Pevně jsem věřil v její úspěch. Avšak moje tehdejší profesorka na matematiku a fyziku, která byla zároveň i mou třídní, byla nekompromisní ve svém technickém pohledu na inteligenci člověka a nechala mě nakonec propadnout beztak.
Nebylo to od ní zrovna hezké, ani pedagogické, ale vlastně mi tím prokázala opravdu velkou laskavost. Pošťouchla mě totiž k tomu, abych změnil školu. A to byla pro mě opravdová milost z nebes. Čekala mě změna třídního kolektivu i pedagogického sboru. A uvolněný režim nového malého gymnázia v malém zapadlém městě na mě zapůsobil doslova jako živá voda. Co se mého intelektuálního i sociálního růstu týče, nic lepšího jsem si nemohl přát.
Můj nový matikář byl zároveň filozof, fyzikář byl zároveň hudebkářem a muzikantem a vyučující na výpočetní techniku byl zároveň můj tělocvikář. U každého z nich jsem tedy mohl nosit jakýsi černobílý dres a vyvažovat svoji technickou neschopnost dovednostmi v oblastech humanitních a fyzických. V češtině se látka zatím z jazykovědy přehoupla do zajímavých literárních vod, kde jsem byl jako ryba ve vodě. A problémy s angličtinou jsem zatím vyřešil několikaměsíčním odjezdem do Velké Británie a složením mezinárodního certifikátu s tím nejlepším možným výsledkem.
Nakonec jsem maturoval s vyznamenáním. A souhrou osudu mi mé vysvědčení musela předávat stejná profesorka, která mě kdysi nechala na předchozím gymnáziu propadnout a která se na mé nové škole shodou náhod vyskytla jako předsedkyně maturitní komise. Osud mi opravdu nemohl nabídnout lepší satisfakci!
Vysoká škola
Na vysokou školu jsem se nesmírně těšil. Navzdory uvolněnějším poměrům na novém gymnáziu, zůstával totiž onen nenáviděný středoškolský systém stále týž a nepříjemná povinnost být neustále ve střehu a učit se něco co jde zcela mimo okruh mých zájmů, mě tížila stále stejně. Už jsem se nemohl dočkat vysokoškolského zkušebního systému, kde na stres bylo vyhrazeno jen krátké a konkrétní zkouškové období a kde jsem konečně mohl studovat jen to co si sám vyberu a co mě baví.
Toto něco bylo hlavně náboženství a filozofie, ekologie a kultura, a vůbec humanitně zaměřené vědy o přírodě, o duchu a o člověku. Podal jsem si tedy dvě přihlášky na obor religionistika a jednu na sociologický dvoj-obor Environmentalistika/Sociální Antropologie. Na všechny jsem byl přijat. Vybral jsem si pak religionistiku v Brně a dále onen zmíněný dvojobor tamtéž. Začal jsem tak svá studia vstupem do tří oblastí naráz a byl jsem plný nadšení a očekávání co za intelektuální a gnostická dobrodružství mě v nich čeká.
Religionistika
Své největší naděje jsem vkládal do studia religionistiky, přestože se na to celá řada lidí v mém okolí tvářila více než podezřívavě. Neustále jsem někde za zády slyšel onu vtíravou otázku: “Ale Ondro, jaké s tím budeš mít proboha uplatnění?!”
Abych pravdu řekl, moc jsem si z toho ale hlavu nedělal. V tomhle jsem měl jasno. Šel jsem studovat kvůli poznání, nikoli kvůli uplatnění.
Moc jsem se na studium náboženství těšil a jakmile škola začala, celý natěšený a až s určitými posvátnými pocity, jsem vstupoval do budovy filozofické fakulty, abych si vyslechl první přednášky. Ovšem moje prvotní nadšení začalo bohužel už velmi brzy pohasínat. A netrvalo dlouho a i většina mých prvotních očekávání byla záhy tvrdě zklamána.
Měsíce ubíhaly, můj hlad po duchovním a religiózním vzdělání rostl a já jsem se stále nedozvídal o světových náboženstvích nic nového, natož pak podstatného nebo alespoň zajímavého. Moji pedagogové vypadali, jakoby sami svůj obor nepovažovali za zvlášť záživný a k tomu se mi zdáli příliš ztracení v intelektuálním formalismu a v byrokratických povinnostech spjatých se zaměstnáním akademika, než že by byli opravdu vědecky zanícení v oboru svého bádání. Vytrvale jsem tak selhával ve své snaze odnést si z jejich přednášek něco cenného.
Brzy jsem se na tom místě také vzdal svých původních ambicí na duchovní rozvoj. Přeci jen mi, navzdory mým počátečním naivním očekáváním, poměrně rychle došlo, že religionistika je školská akademická věda a ne žádný klášter.
Ale nevzdával jsem se hned a úplně. Část svých ideálů jsem si držel a živil alespoň maličkou naději v jejich naplnění. Chtěl jsem nasát aspoň něco. Alespoň informace. Aspoň si ukousnout malý ždibíček z těch nezměrných tajemství skrývajících se pod závojem nejrůznějších náboženství světa... Ale bohužel, kde nic, tu nic. Stále jen nuda, šeď a akademický formalismus.
Má trpělivost tedy postupně slábla. A vzpomínám, že když jsem pak na jedné z dalších přednášek o tibetském buddhismu, místo podstatných obsahových informací, už poněkolikáté poslouchal, jak je politicky nekorektní používat pro tento typ buddhismu termín lamaismus, bylo to už na mě moc a s religionistikou jsem praštil. Taková hloupost! Pouhá nesrovnalost v pojmosloví. A přitom jí bylo věnováno tolik pozornosti, jakoby to bylo samotné jádro učení celého buddhismu...
Antropologie
Obrátil jsem tedy svou vlastní pozornost jinam. Mimo filozofickou fakultu spíše k sociálním vědám.
Mým intelektuálním zájmem číslo jedna bylo stále spojení vědy a spirituality. A mým hlavním objektem pozornosti a prostorem mého bádání byl člověk a já sám. Když jsem tedy opustil religionistiku, do které jsem v tomto směru vkládal své největší naděje, koncentroval jsem teď většinu svých intelektuálních sil do studia antropologie. A ta mi nakonec v této oblasti odkryla mnohem širší možnosti poznání.
Antropologie (z řeckého anthropos a logos) znamená doslova “slovo (věda) o člověku”, a já jsem to vzal opravdu doslova. Tak doslova, až jsem antropologii brzy začal považovat až za jakousi vědu věd. Vědu tak obsáhlou, že i samotná religionistika a jiné vědy se mi v jejím světle jevily jen jako jakési její dílčí podobory. Do oblasti antropologie jsem totiž přirozeně začal zahrnovat vše lidské. Veškeré druhy, typy, stavy a dokonce i prostředí člověka. A také samozřejmě i veškeré jeho výtvory, jako je kultura, umění, náboženství, filozofie a podobně. A nakonec, přirozeně, i vědu samotnou, se všemi jejími odvětvími.
Antropologie, jakožto věda o člověku, pro mě byla tou nejobsáhlejší a nejkomplexnější ze všech věd. To mi imponovalo. Kdo by nechtěl studovat něco takového? Měl jsem ve sféře poznání vždy jen ty nejvyšší nároky a náhle tu byla oblast, která mi je téměř do puntíku splňovala. Vždyť antropologie nakonec slibovala i onen vytoužený duchovní přesah vědy, po němž jsem tolik toužil...
Jak to? Inu, protože tahle věda je přeci o člověku. A i já sám jsem, koneckonců, člověk, nebo ne? A jestli nejvyšší poznání, poznání duchovní, není ničím jiným, než poznáním sebe sama (o čemž jsem byl hluboce přesvědčený), pak jaká jiná věda má ten nejlepší potenciál mě k tomuto poznání dovézt, nežli věda o člověku?
Člověk a "já" je jedno. A poznání "já" nutně vede k poznání ducha. Antropologie je tedy ve svém nejzazším smyslu opravdovou vědou o lidském "já" a jeho podstatě. To byl pro mě důležitý bod. Bod, v němž se studium antropologie a cesta duchovního hledání velmi harmonicky spojovaly. A něco takového přitahovalo moji pozornost jako magnet.
Začal jsem se tedy téměř naplno zabývat antropologií a brzy to začalo nést své ovoce. Měl jsem velký studijní zápal i dobré výsledky a brzy se začalo stávat, že jsem některou látku ovládal lépe, než sami naši vyučující doktorandi. Sám jsem ji pak i, místo nich, objasňoval svým spolužákům při praktikách a tak se vlastnětak trošku stával takovým pomocným učitelem.
Netrvalo to pak dlouho, a všiml si mě vedoucí našeho oboru. A hned v prvním ročníku mě doporučil jako etnografa Centru pro migraci při Katolické teologické fakultě Karlovy Univerzity, k celostátnímu výzkumu religiozity vietnamských imigrantů v Čechách.
Byl jsem v sedmém nebi! Tohle pro mě byla konečně opravdová věda v praxi!
První výzkum
Vzal jsem onen výzkum zodpovědně a vážně. Rok jsem docházel za českými Vietnamci, vedl s nimi rozhovory na nejrozličnější témata a zkoumal jejich kulturu a různé způsoby jejich duchovního vyznání a spirituality. Chodil jsem za nimi na tržnice i do obchůdků a navštívil i pár center Svědků Jehovových s jejich specializovanými vietnamskými skupinami. Bylo to zábavné i vzrušující. A docela mi to i šlo.
Byl jsem z celého výzkumného týmu jediný netitulovaný „akademik“ a zároveň jediný student prvního ročníku antropologie. Oprávněně jsem si tedy připadal jako někdo z nižší ligy. Někdo, kdo se tady teprve jen učí a kdo v týmu hraje jen druhé housle. Jaké pak ale bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že při závěrečné konferenci je má práce hojně citována ostatními výzkumníky v jejich vlastních příspěvcích a že jsem byl nakonec vybrán, abych spolu s vedoucí projektu prezentoval výsledky celého výzkumu v rádiu. To byla pro mě pecka!
Samozřejmě jsem svou prací a výsledky také dělal radost svým pedagogům a oni se ke mně od té doby začali chovat nezvykle mile, ochotně a s respektem. V tom jsem si, přiznám se, jako mladičký student-začátečník, přišel trošku nesvůj.
Hned následujícího roku se pak ještě k tomu celá katedra těšila z nové kuriózní situace, a to, že mají na škole schopného antropologa a přitom klauna v jedné osobě. V té době jsem totiž už začínal studovat Klaunskou tvorbu na Janáčkově Akademii Múzických Umění v Brně a různými se snažil propojovat své zanícení pro vědu a uměleckou práci. Něco takového nakonec na katedře vzbudilo takový zájem, že když se mnou později vyšel rozhovor v týdeníku Respekt, byl onen text předkládán ostatním studentům antropologie u státních zkoušek k rozboru.
Úsměvná věc. Ten článek se totiž jmenoval Cesta klauna.
Nové zklamání
Ovšem navzdory dobrým studijním výsledkům, jemné a příjemné popularitě na katedře i onomu vzrušujícímu výzkumu, který mě hodně nakopával, nemohu říci, že by mě nakonec studium antropologie nějak kontinuálně naplňovalo. Jak čas plynul, postupně jsem totiž pronikal hlouběji do její akademické podoby a ztrácel své iluze o univerzalitě mnou pojaté “vědy věd”. Bohužel jsem si začal uvědomovat onu smutnou realitu, že ono vznešené jméno, které antropologie nosí, je už dnes veskrze jen prázdným pojmem. Narážel jsem teď spíše na její zatuhlé formální struktury, které mě brzdily a obtěžovaly a ani po obsahové stránce už jsem v ní dál nenalézal, co jsem hledal. Mé hluboké vnitřní ideály, které se mě snad držely ještě z doby mého dětského zápalu pro antiku, byly opět zklamány.
Chtěl jsem studovat člověka. Dozvědět se co možná nejvíce a co nejhlouběji o jeho kultuře, zvycích a o rozdílech mezi národy a rasami. Chtěl jsem vědět, jak konkrétně se na různých kontinentech a v různém prostředí člověk vztahuje k posvátnu, k přírodě a k sobě samému. Vzrušovalo mě všechno co se týkalo přírodních národů a východních orientálních kultur a toužil jsem už co nejdříve vyrazit do terénu. A samozřejmě, nejvíce ze všeho mě zajímala samotná lidská podstata. Žel, ve všech těchto ohledech nenaplňovala akademická antropologie moje očekávání.
Zdálo se mi, že celé studium je hlavně o tom, důkladně porozumět způsobu myšlení a objevům velkých ikon antropologie, naučit se je dobře citovat a na jejich základech pak stavět svá vlastní bádání a vědeckou tvorbu. Čím dál tím víc mi docházelo, že to je celé hlavně o práci na dalším vývoji, růstu a pokroku antropologické vědy samotné, než o pěstování a vývoji poznání, a cítil jsem, že je po mě vyžadováno dělat spíše vědu pro vědu samou, bez přesahu.
Takový přístup mi byl ale zcela cizí. Neliboval jsem si v teoriích a v souhrnech faktů dokumentujících minulost. A netoužil jsem budovat slonovinové věže intelektu, v nichž se vědec pozvolna odřezává od objektu svého zkoumání, postupně sebe sama povyšuje až téměř na roveň Boha, a zkoumaného člověka přitom zanechává hluboko pod sebou, jen jako nějaký podřadný kus vědeckého materiálu. To mi bylo zcela proti srsti.
Hlavní výhrady k vědě
Příliš velká mezera mezi teorií a praxí, upjatý důraz na hlavu a intelekt na úkor dalších poznávacích mechanizmů lidského repertoáru, a umělý, uzavřený a povýšený přístup k objektům svého bádání. To byly hlavní charakteristiky akademické vědy, tak jak jsem ji poznal a přes které jsem se tehdy nedokázal dost dobře přenést. A vedle toho všeho tu ještě ve vzduchu visela ona všudypřítomná otázka samotného smyslu, účelu a poslání vědy jako takové, s níž si, podle mého soudu, antropologové příliš hlavu nelámali.
Jak jsem pozoroval, drtivá většina věděckých prací sloužila obvykle jen k intelektuálnímu, osobnostnímu a sociálnímu uspokojení samotných vědců a k posilování světa vědy samotného. Práce se psaly zejména s motivací zisku (ať už materiálního nebo co se týče sociálního postavení, titulu a prestiže) a většina z nich, už záhy po svém zpracování, obvykle končila v obrovských papírových a kybernetických skladištích univerzit a knihoven, a to jako v zásadě bezcenný materiál s naprosto minimálním přesahem mimo hranice vědecké subkultury.
Pozoroval jsem kolem sebe samolibou a do sebe zahleděnou vědu, příliš vzdálenou lidem, a neschopnou, ba i neochotnou, řešit opravdové problémy a prolamovat důležité bariéry. A pokud jsem v ní přesto nacházel nějaké světlé výjimky, tedy vědce, kteří nevymýšleli jen kompilace poskládané z myšlenek jiných, ale kteří opravdu tvořili, originálně, odvážně, a s ryzí motivací prohlubovat lidské poznání a povznášet člověka, brzy jsem si uvědomil, že takových lidí je ve skutečnosti až zoufale málo. Tak málo, že se téměř ztrácejí v oněch obrovských zástupech vědeckého konformismu, kde často není jejich hlas už téměř slyšet (nebo naopak, že působí na ostatní tak příliš výrazně a výstředně, že jsou nezřídka odsunováni až na samotnou hranici vědeckého světa a jsou vystaveni neustálé hrozbě vědecké ostrakizace či dokonce sociální perzekuce).
Tohle mi nevonělo. Já měl ve svém přístupu k poznání a vzdělání poměrně jasno. Věděl jsem, za čím chci jít. A tohle to rozhodně nebylo.
Mě zajímal člověk. A to zejména současný člověk, kterého jsem chtěl poznat z perspektivy moderního globálního Čecha žijícího v éře nastupujícího holistického paradigmatu. A samozřejmě jsem chtěl prohloubit poznání o sobě samém a sebe sama vnitřně posouvat.
Přitahovala mě přítomnost a kultivace moderní vědecké perspektivy, a ne ulpívání na minulosti a neustálé “přebírání kostí” mrtvých antropologů. Vědců odjinud, kteří přistupovali ke druhému „ve skafandru” a jako ke kusu rigidní a tupé hmoty, oddělené od vědce. To mi přišlo úplně zcestné.
Vždyť přeci člověk a jeho socio-kulturní realita se neustále proměňují. A často velmi překotně. A chce-li s nimi vědec držet krok a zkoumat je, musí si být vždy vědom faktu, že to, kdo a jakým způsobem se na ně dívá, to velmi zásadně ovlivňuje povahu a kvalitu získaných poznatků.
Navíc, jakmile vstoupím s druhým do přímé interakce, stávám se sám součástí jeho reality a on mé. Při opravdovém výzkumu druhého tedy není dost dobře možné oddělit naše světy na on a já. Vždy zde automaticky nastává realita my, která významným způsobem proměňuje zkoumaného člověka i samotného výzkumníka. Nelze stavět a posilovat bariéry. To působí naprosto kontraproduktivně. Vždyť jak je možné se o druhém něco opravdu důležitého dozvědět, zdráhám-li se vůbec vstoupit do otevřené interakce s ním?
Metody staré antropologie mi přišly nesmyslné a příliš vzdálené mému vlastnímu naturelu. Osobnostnímu, duchovnímu i kulturnímu. Pramálo ve mně tedy budili zájem badatelé a teoretici, kteří působili v minulosti. K tomu, když byli v drtivé většině anglosaského, germánského nebo židovského původu. Byli to badatelé, kteří byli spoutáni svým vlastním kulturním rámcem a mechanistickým způsobem pohlížení na svět a kteří si zuby nehty drželi onen rádoby objektivní odstup od druhého, nenechávajíc vstoupit do hry svou vlastní osobnostní transformaci. Jejich věda na mě působila velmi nepřirozeně, a tedy nedůvěryhodně.
Rozhodně jsem nechtěl dělat věci stejně. Přestože jsem tedy akademickou antropologii respektoval, vážil si její historie a sám považoval za důležité seznámit se s výzkumy a myšlením jejích “otců zakladatelů” a hlavních představitelů, neměl jsem nejmenší chuť jít ve směru cesty, kterou tito vědci vyšlapali a přidávat tak pomyslné kameny na onu monstrózní slonovinovou věž odlidštěného akademismu, jíž, podle mého názoru, beztak, dříve nebo později, čekalo zhroucení.
Nezajímalo mě syslení vědomostí a nezajímalo mě dělat vědu pro vědu. Místo toho jsem chtěl doopravdy objevovat, poznávat a svou vědu žít. Vstupovat do jiných kultur, nasávat je a stávat se jimi. Chtěl jsem zkoumat přítomnost a neustále posouvat hranice svého poznání (a to i za cenu rozpadu svých dosavadních přesvědčení). A chtěl jsem vše podstatné co objevím přinést své vlastní kultuře a společnosti. Obohatit ji a pomoci jí vnitřně se rozvíjet. Toužil jsem pozitivně přispět západnímu světu v jeho hledání cesty ze současné sociální, ekologické a duchovní krize.
Zkrátka, chtěl jsem to dělat po svém. A to nešlo jinak, než se nakonec od akademické antropologie odchýlit a dát jí sbohem.
Přelom
Bylo to silné období. Byl jsem tehdy podobný papiňáku, v němž zuřivě bublalo a mísilo se všechno možné. Od hněvu a potřeby revoltovat a vzbouřit se, přes palčivou nutnost kreativně tvořit, až po neukojenou touhu po hlubším poznání. Byl jsem na pokraji výbuchu a nevěděl co si počít. Něco se muselo stát. Měl jsem nakročeno a už jsem jen potřeboval nějaký silný impulz, rozbušku, která by onu nahromaděnou energii pustila ven a poslala ji tím správným směrem. A tou rozbuškou nakonec byla moje cesta do Japonska, kterou jsem podnikl v roce 2008 a 2009 během třetího a čtvrtého roku studia antropologie a environmentalistiky.
Tahle cesta mi doslova změnila život. Nebo, lépe řečeno, konečně mi umožnila opravdu žít a svobodně bádat a jít za tím, co jsem cítil jako správné. Postavila mě na pravou cestu poznání.
V Japonsku jsem během workshopu tanečníka a filozofa Mina Tanaky podstoupil sérii tak hluboce transformativních zkušeností, a seznámil se s tak diametrálně odlišnou perspektivou a pohledem na výzkum člověka (která mi byla o mnoho bližší než přístup formálního akademismu), že jsem automaticky a s novým sebevědomím rovnou nastoupil nový směr myšlení, aniž bych váhal zahodit svou slibně vyhlížející akademickou kariéru. (O workshopu Mina Tanaky pojednávám více ve své knize „Min Tanaka a japonská cesta těla)
Nastoupil jsem cestu nové vědy zahrnující v sobě vedle rozumu a logiky i rozvoj intuitivního poznání. Vědy, která považovala za samozřejmost vliv zkoumajícího subjektu na objekt a jejich vzájemnou interakci. A samozřejmě, vědu, jíž byla vlastní holistická perspektiva vnímání reality, jež dalece přesahovala možnosti dualisticky limitovaného intelektu. Stal jsem se vyznavačem nové éry poznání. Ale tím jsem se v zásadě už s definitivní platností diskreditoval v očích akademické vědy a stal se pro ní stal exotem, vyvrhelem a outsiderem.
Tanec na stole
Školu jsem se sice ještě pokusil na naléhání svého okolí dokončit, ale už to dost dobře nešlo. Můj badatelský zájem už se řítil zcela jiným směrem. Ale pokusil jsem se před odchodem svůj nový přístup k poznání alespoň akademickému světu vysvětlit. Upřímně a jejich vlastním jazykem. Ovšem, nesetkalo se to s pochopením.
Zkusil jsem to skrze svojí závěrečnou bakalářskou práci. Psal jsem ji tehdy raději na katedře environmentálních studií, spíše než na antropologii, protože tato katedra mi přeci jen přišla celkově bližší a otevřenější a dopřávala mi ten luxus, že jsem zde nadále mohl vystupovat jako antropolog i umělec. A měl jsem tu ještě o něco přátelštější vztahy, protože místní profesoři si sem tam objednali nějaké mé představení pro univerzitní akce a na sekretariátu zde dokonce prodávali, mezi vlastními vědeckými tituly, moji první knihu o Japonsku. Cítil jsem se zde tedy o něco jistější.
Jako téma své práce jsem si vybral Tanec jako způsob poznání přírody, jehož prostřednictvím jsem se snažil formulovat svou novou gnozeologickou perspektivu v oblasti výzkumného přístupu k přírodě a k lidské bytosti, a do níž jsem zároveň integroval svoje poznatky z etnografického výzkumu japonské kultury a subkultury japonských tanečníků stylu butó.
Dal jsem do toho maximum a napínal svůj intelekt až na samotnou hranici jeho možností. Přeci jen, vysvětlit intuici rozumem je, a vždy asi byl, téměř nadlidský úkol. Ale pokusil jsem se o to...
Bohužel však neúspěšně. Má práce byla nepochopena a nepřijata. A když jsem pak ani během své závěrečné obhajoby nenarazil na tolik potřebnou otevřenost ze strany akademického kolektivu, uprostřed sálu jsem tehdy už hodně rozčilený vyskočil na stůl, zatančil jsem a svou novou gnozeologickou perspektivu jsem předvedl vědeckému sboru v celé její intuitivní síle přímo a bez zbytečných intelektuálních nánosů.
Vzbudilo to patřičný rozruch. Nejednoho profesora tehdy mé chování pobouřilo. A o mém tanci se pak na univerzitě ještě dlouho tradovali různé historky a zvěsti, které možná kolují dodnes.
Akademický titul mi tahle akce sice nevykouzlila, ovšem odcházel jsem, díky ní, se vztyčenou hlavou a s hrdostí, že jsem se nepodvolil tlaku shora a, navzdory přesvědčení většiny, si zachoval svůj vlastní přístup a perspektivu.
Státnice a nová metoda výzkumu
Podobný “debakl”, ačkoli ne tak pompézní, jsem pak podstoupil i během svých závěrečných státních písemných zkoušek ze sociální antropologie. Ani ty jsem totiž nesložil úspěšně.
Nevím dnes už úplně přesně proč. Na vině mohla být klidně i nějaká banální neznalost určité antropologické teorie. Ale osobně si myslím, že tou pravou příčinou byl můj, pro akademický svět jistě zcela neadekvátní návrh nové metodiky etnografického výzkumu, který jsem do státnic popsal.
Stačilo vlastně do písemky jen opsat určité ustálené směrnice a pravidla a mohl jsem mít vyhráno. Ovšem mě bylo vždy zatěžko jen papouškovat nudné řádky o tom, jak se to či ono oficiálně dělá nebo jak by se to dělat mělo, a nemít přitom možnost připojit vlastní interpretaci a otevřený pohled na věc. K tomu, když se jedná o pravidla, se kterými nesouhlasím a v nichž se odráží právě onen starý povýšený přístup antropologů „ve skafandru“, s nímž jsem se nedokázal identifikovat. Místo toho jsem tedy zcela otevřeně prezentoval svůj vlastní názor o tom, že výzkumník by měl především správně nastavit svoje vlastní nitro, aby byl jeho výzkum opravdu úspěšný a aby z něj získal maximum.
Pokud si dobře vzpomínám, napsal jsem tehdy do státnic, že nutným předpokladem k poznání druhého a jeho kultury je nejprve třeba hluboce vyprázdnit vlastní mysl, odsunout stranou svá osobní mentální schémata a dokázat se vzdát své vlastní kulturní identity, aby výzkumník mohl opravdu "nasát" a pochopit odlišné kulturní vzorce a následně je relevantně reflektovat. V zásadě jsem navrhoval, že antropolog (alespoň po dobu výzkumu), musí přestat být antropologem a kulturním zástupcem západu, musí se vzdát sám sebe, kam až to jde, a musí se pokusit stát se druhým a do určité míry členem zkoumané kultury a komunity. Tak jedině lze druhého a danou kulturu opravdu pochopit a rozšířit své poznání o nich.
Toto byla metoda, kterou jsem v následujících letech sám jako etnograf a antropolog praktikoval. Její funkčnost a platnost jsem si tedy ověřil. Ovšem, když o tom teď tak zpětně přemýšlím, něco takového mi, zatím jen v podobě názoru a hypotézy nějakého vědeckého bažanta, asi jen stěží mohlo u státnic projít. A to i při té nejlepší vůli mých milých pedagogů.
Koneckonců myslím, že ani dnes by mě s touto metodou svět vědy nevítal zrovna s otevřenou náručí. Je to totiž metoda značně riskantní. A metoda, která do značné míry popírá dominantní úlohu intelektu, na níž vědecký svět stojí.
Krom toho, jaký vědec dokáže opravdu vyprázdnit svou mysl? A který je schopen a ochoten vzdát se, byť i na okamžik, své profesní a kulturní identity a stát se někým jiným? Odhodit všechny své hodnotící parametry, své pohledy a znalosti a vrhnout se do zcela neznámých vod? Kolik vědců má odvahu k takovému riskantnímu skoku?
Tohle může jen někdo, kdo si je dobře vědom svého bytostného základu. Základu, jenž přesahuje všechny kulturně a osobnostně podmíněné identity a nejrůznější přesvědčení o světě, v němž žije. Může si to dovolit někdo s opravdovou vášní pro poznání, kdo je na své cestě připraven obětovat své vlastní já. Obětovat rozum, obětovat zápaďana a vědce v sobě, ba obětovat i celou vědu. A takových vědců, přiznejme si, takových moc není. A jsou-li, pak nemají ve vědě příliš silné slovo. Častěji tam spíše nemají žádné. Vždyť jak by mohla věda dát příliš prostoru někomu, kdo je vždy připraven, ve své věrnosti poznání, samotnou vědu popřít?
Cesta svobodného etnografa
Podrženo a sečteno, dohromady jsem na třech vysokých školách, které jsem studoval, strávil téměř sedm studijních let. Ani na jedné jsem však nezískal akademický titul a ani jedna ze mě neudělala člena vědecké komunity. A to ani ta umělecká, kde jsem se později vzbouřil podobně, jako na oněch vědeckých.
Ovšem, asi netřeba dodávat, že jsem si ze svých neúspěchů nikdy moc těžkou hlavu nedělal. Akademická sféra zkrátka nebyla a není pro mě. Moje výhrady k ní byly a jsou prostě příliš výrazné na to, aby mě kdy doopravdy mrzelo, že jsem se nikdy nestal její oficiální součástí.
Naproti tomu jsem se spíše těšil z faktu, že jsem z ní konečně venku. A byl jsem přitom hrdý, ba možná až pyšný na to, že jsem odešel se vztyčenou hlavou. Že jsem to nevzdal ani neutekl, ale že jsem udělal maximum pro to, abych obhájil svou perspektivu. A to přímo v prostřed jámy lvové. Díky tomu jsem teď mohl opravdu s dobrým pocitem, s novým sebevědomím, ale i s určitou vzbouřeneckou napružeností, která mě pozitivně nakopávala, konečně začít dělat věci po svém.
A tak jsem začal. Konečně si velmi pádně řeklo si o slovo mé velké a dlouho vytoužené cestovatelsko-etnografické dobrodružství a já jsem vyrazil do světa. Vypravil jsem se na opravdový životní výzkum. Koupil jsem letenku a s pár korunami v kapse opustil Čechy. Všechny moje touhy mě přitom hnaly daleko na východ od rodné země.
Táhlo mě to hlavně mezi přírodní národy a asijské kultury. Představoval jsem si nejrůznější exotické kouty světa. Chvěl jsem se vzrušením při pomyšlení na různá ostrovní a horská kmenová společenství. A srdce mi začalo podivně vibrovat, kdykoli jsem pomyslel na klášterní komunity v buddhistických končinách Asie a na poustevnické tradice někde vysoko v Himalájích.
Všechno se mi to teď rýsovalo v hlavě v těch nejživějších barvách. Byl jsem připravený. Už nebyl čas dál otálet…
Více ve video-vyprávěních Příběh etnografa (viz nahoře)
(A jakpak že to dopadlo v mém vztahu k antropologii a k vědě jako takové? Inu, udělal jsem si vlastní. Jmenuje se Hlubinná antropologie… )
Základy hlubinné antropologie